Právě jsem se vrátil z hradu, teda v pondělí večer a z Le Mans, ale pocity triumfu mám určitě podobné, jako „Kléma“ onoho památného únorového dne.
Že nějaký takový závod existuje, jsem začal vnímat již jako kluk, při listování otcovými Světy motorů někdy v šedesátých letech minulého století, kdy mě sebou brával do naší asi kilometr vzdálené garáže a tam za mé asistence aplikoval na rodinného Spartaka veškeré rady , návody a různá „vylepšení“ v tomto časopise uváděná.
Zatím co otec pilně natíral pryžová těsnění glycerinem a neustále profukoval trysky, já jsem si listoval v tam uložených časopisech.
Další setkání proběhlo někdy začátkem let sedmdesátých v brněnském kině Jadran na premiéře filmu Le Mans se Stevem McQeenem v hlavní roli a v dobových časopisech, kde jsem nacházel další průběžné informace o vesměs již proběhnuvších závodech.
Těžko již dneska říct, do jaké míry toto ovlivnilo můj život, ale zcela jistě to nějaký vliv zanechalo, alespoň v náklonnosti k různým mechanismům a k malému snu, tuto akci shlédnout na vlastní oči.
Že jsem toto neuskutečnil již dříve, přičítám své dejme tomu roztržitosti v tom smyslu, že má snaha nebyla příliš systematická, a než jsem se probral ze zimního „spánku“, závod už byl odjetý.
Třetím a nejsilnějším impulsem bylo, že na stránkách www.lemans.cz se mi objevil chebský fanoušek tohoto závodu pan Petr Havlíček, i když po víceméně náhodném a zcela jinými důvody podloženém zadání hesla „scuderia filipineti“ do nějakého vyhledávače.
Stránky, dle mého názoru velice profesionálně spravované, s obrovským množstvím informací o tomto výjimečném podniku a s množstvím fotografií mě probudily ze snění. Po přečtení několika reportáží jsem se rozhodl, že tuto akci musím co nejdříve spatřit na vlastní oči.
Sotva jsem vyfasoval kalendář na rok 2005, hned jsem si zakroužkoval zeleným zvýrazňovačem magický weekend 18 – 19.6.2005 a začal se těšit jak malej Jarda.
Den odjezdu z Brna jsem si stanovil na čtvrtek a jako dopravní prostředek vylosoval VW Transporter s tím, že se v něm dá solidně přenocovat, že se do něho vejde spousta věcí a že svižnost turbodieselu zajišťuje celkem slušný rychlostní průměr po evropských dálnicích, alespoň po francouzské hranice, protože jsem ještě nebyl zcela rozhodnut, jestli dám vydělat francouzským výběrčím mýta nebo ne.
Po dopolední návštěvě supermarketu a nákupu nezbytných „domácích“ produktů včetně neperlivé vody a „betelnéch“ škopků jsem brzo ráno kolem 15.hodiny vyrazil západním směrem z rodného města.Vcelku bez zaznamenáníhodných zážitků a situací jsem se v pozdních večerních hodinách ocitnul u německého města Sinsheim, kde je fantastické technické museum a tam jsem se „ve stínu“ Tu 144 uložil ke spánku. Ráno kolem půl osmé po „all english breakfast“ bylo rozhodnuto o tom, že další cesta povede kolem známého závodního okruhu „Hockenheimring“, přes Saarbrücken ,pěkně po dálnici do Paříže a pak se uvidí.Tahle sranda přišla na poplatcích na nějakých 22,20 E, ale zkrátila cestu, podle mého odhadu, tak o dvě hodinky cca. Z Paříže jsem se vydal po nacionálce přes Orléans do LeMans, abych „ušetřil“ 15,90 E a uklidnil svou krkounskou povahu a nechal se prosadit své úspornější já.
Cesta je celkem dobře značená, takže opět všechno probíhalo docela hladce a já se mohl kochat krásami městeček a vesnic, kterými jsem projížděl a krotit na uzdě své „závodnické“ srdce, které mě našeptávalo:“Jeď, jeď, ať už jsi tam“.
Samotný okruh je k nalezení velice snadno, protože z celého přilehlého okolí LeMans je patrné, že celá oblast touto záležitostí žije, a čím je člověk blíž, tím je to patrnější , v neposlední řadě i tím, že se kolem mě čím dál častěji motaly sportovní vozy snad všech značek a roků výroby ve větších či menších skupinkách, ve většině opatřené anglickými „espézetkami“. Z návodu k první návštěvě jsem si v makovičce zafixoval, že chci na parkoviště „BLEU“, kam jsem se celkem bez zastávek, asi kolem 18. hodiny dostal a hezky se uvelebil asi 200 metrů od brány u zatáček Ford.
Jakmile jsem vystoupil z auta a nasál celkovou atmosféru, napadlo mě, že tady bych chtěl umřít, protože něco podobného jsem jaktěživ neviděl, natož zažil. A to byl teprve začátek emocionálního orgasmu, který trval až do nedělního pozdního odpoledne, kdy jsem svatyni autosportu opouštěl.Každou chvíli jsem se musel ujišťovat o tom, že je to pravda, že nesním, že jsem to opravdu já, kdo si ve svých téměř padesáti letech plní svůj dětský sen, vzniklý před víc jak čtyřmi desítkami let nad dnes již zažloutlými stránkami svazarmovského Světa motorů v jakési zastrčené garáži někde na periferii Brna.
Jak to bylo dál ? Já ani nevím, prostě jsem se tam motal jako největší buran z dědiny a jenom a jenom čuměl. Kdy ten závod začíná, kdy končí, že weekendový lístek na všechna divácká místa mimo tribun stojí 59E, že parkoviště 19E, že Enge na nádherném ASTON MARTINU vedl ve své kategorii a asi dvě hodiny před koncem pro technické potíže odstoupil, že zase celkově vyhrál Tom Kristensen and his boys, že noční pohled na rozžhavené brzdové kotouče je fascinující- to jsou myslím všechno známá fakta, o tom není potřeba se rozšiřovat, to se prostě musí zažít.
Já vím, že to zní trošku machrovsky, když se člověk po tolika letech konečně rozhoupá a hned by chtěl někomu radit, bohužel je to smutné, ale je to tak.Dal by se tam klidně strávit týden jenom tím,že by se člověk procházel po přilehlých parkovištích a kempech a zblízka si prohlížel ty automobilové skvosty, které se snad nikde jinde v takovém množství a koncentraci nedají vidět, a jejichž majitelé jsou na ně patřičně hrdí a ochotní o nich diskutovat celé hodiny.
Co říci na závěr ? Je NUTNÉ a NEZBYTNÉ se tam znovu podívat, přijet trochu dřív na průvod a představení teamů a jezdců, které se odehrává právě v těch 18 hodin, kdy jsem já na okruh dorazil ,v ulicích Le Mans, ihned po příjezdu se přezout do pořádných bot a nezlikvidovat si končetiny v sandálech hned první večer při chaotickém přebíhání sem a tam po velmi rozlehlých prostorách, a určitě si přibalit opalovací krém a kraťasy.
Nejsilnější zážitek ? Asi ten, kdy jsem po odstartování letmým startem v sobotu krátce po šestnácté hodině stál v tisícihlavém davu pod obloukem Dunlop a čekal na příjezd celé smečky vozů po absolvování prvního ostrého okruhu. Když se po necelých čtyřech minutách vyřítilo celé klubko téměř padesáti vozů z táhlé pravotočivé zatáčky, která následuje po cílové rovince,v ještě celkem semknuté formaci a zhruba v dvěstěpadesátikilometrové rychlosti, ze které se na nepatrném kousku brzdilo na nějakou stovku do šikany pod Dunlopem, krve by se ve mně nedořezal.
Zážitek nejhorší ? Vztek na sebe sama, že jsem tak dlouho váhal s návštěvou tohoto mimořádného podniku. Ten pocit mě pronásleduje do dnešních dnů a jak se zdá, tak rychle se ho nezbavím.
