Když malíř namaluje obraz, který se všem líbí, dosáhl úspěchu. Pravidlo úspěchu ze světa umění, ale neplatí ve světě výroby automobilů, přestože vyrobit dobrý automobil je umění.
Dílo se kterým se přišli pochlubit mnichovští mistři na Frankfurtský autosalon v padesátém pátém bylo skutečně impozantní. Takové tvary by veřejnost spíše očekávala od některé z italských škol, než od německé. Pod designem je podepsaný Albrecht Goertze (později stál i za Datsunem 240Z), který vdechl hliníkové karoserii doslova život. Náznak žraločí přídě s protáhlými ledvinkami do šířky, dlouhá kapota, jednotná linie oblých blatníků podtržená hranou na bocích vycházející od předních kol až ke dveřím. Boční žábry – výdechy motoru předních blatníků se staly jednou z mnoha chutných ingrediencí bavorské kuchyně.
Vůz chránily, resp. zdobily jednoduché chromované nárazníky, zpoza zadního vyčuhovaly kulaté koncovky výfuku, po jedné na každé straně. Karoserii nesl trubkový rám konstruovaný s důrazem na bezpečnost. Dvoumístný vůz se držel klasické sportovní koncepce – motor vpředu, náhon na zadní nápravu. Už tehdy mělo BMW celohliníkový motor V8 o objemu 3168 ccm, jehož 150 koní pilo ze dvou karburátorů ZENITH. Převodovka byla manuální 4.stupňová, brzdy bubnové (domnívám se že u modelů s centrální maticí kol), později vpředu kotoučové. Vůz dosahoval maximální rychlosti 200 km/h, někde uváděno až 225 km/h.
Interiér se nesl v tradičním duchu té doby, avšak s novinkou – nastavitelným volantem.
BMW doufalo, že tento model pomůže překonat finančně těžké období. Vůz nejenže draze vypadal, on skutečně drahý byl – kvalitní, převážně ruční výroba. V USA, kde měl být vůz nejúspěšnější, se prodávala domácí Corvette dvakrát levněji.
V nastupující konzumní společností se 507ka nemohla setkat s úspěchem. Proto se v letech 1956 – 1959 vyrobilo pouze 252 (možná 253) kusů, mající dnes hodnotu mnoha „dobrých“ obrazů.
